Ano, pár nápadů měla. Ale rozhodně ne tolik, aby nám to vystačilo na období od tří do šesti let mého syna Matěje s vývojovou dysfázií.
Čekala jsem 4 roky, kdy přijede autobus a vezme nás do cílové stanice ŘEČ.
Syn začal mluvit, ale svojí vlastní zcela nesrozumitelnou řečí, která se češtině vůbec nepodobala.
To doženeme, řekla jsem si.
Hurá na terapie, turbo tempem.
S představou, že teprve až tam dorazíme, bude nám fajn.
Což je cesta k rodičovskému vyhoření.
Hledala jsem způsob, jak to vyřešit, aby syn začal mluvit.
Byla jsem nad věcí, i v tom totálně plavala.
Období nadšených nápadů se střídaly s pesimistickou beznadějí.
A pak jsem si uvědomila, že on je v pořádku tak jak je.
A že ten, kdo se nejvíc učí, jsem já.
Nejen logopedii, ale sebepřijetí. Můj syn mě učí technické vychytávky, ale i hlubší empatii, komunikaci beze slov, objevuji své vnitřní hranice a odvahu říci nahlas co potřebuju já a moje děti před cizími lidmi.
A tak jsem se postupně dokázala znovu radovat, i když můj syn jde vlastním tempem.
V 6,5 letech začal mluvit ve větách.
A není to můj úspěch, ani zásluhy školky.
Je to jeho tempo, jeho připravenost na další krok vývoje.
Nemůžu ho dotlačit k něčemu, na co není připravený, ale může nám být oběma společně fajn.
Už teď.
Jak se vyhnout rodičovskému vyhoření sdílím v podcastu nakladatelství PASPARTA tady.
A jestli také čekáte na slova svého dítěte, podívájte se, co pomáhá nám doma: https://vlastnimtempem.cz/na-mici-s-magdou/