Učebnice psychologie uvádějí následující fáze procesu vyrovnávání se s náročnou životní situací: šok, popření, emoce, rezignace, adaptace.
Když se ale moje profesní zaměření speciálního pedagoga spojila s osobní zkušeností s dítětem s diagnózou dysfázie, čelila jsem nejen odborným otázkám, ale i náročným emocím.
Když vývoj dítěte neodpovídá vývojovým tabulkám, rodiče často ztrácí sebejistotu ve své rodičovské roli a kladou si otázku, co dělají v péči o dítě „špatně“.
Přirovnala bych to k zahradníkovi, který zjišťuje, proč mu neroste strom, který zasadil.
Očekávání
Zahradník zasadí pečlivě sazenici a s láskou zalévá.
Jako rodič si představujete, co vaše miminko bude umět, až trochu povyroste.
Nejistota
Zahradník nahlíží do zahrady k sousedům a zkoumá, jak to že jejich stromy povyrostly a ten jeho ne. Říká si, že se sazenicí něco není v pořádku.
Rodič se ptá druhých rodičů a porovnává svoje dítě s ostatními. Okolí ho uklidňuje, že opožděný vývoj dítě samo dožene.
Hledání odpovědí
Zahradník pátrá po informacích o svém stromu a pěstitelských postupech.
Rodič s dítětem navštěvuje odborníky a hledají příčinu opoždění.
Vztek jako obranná reakce na pocit ohrožení
Zahradník začne horečně okopávat, zalévat a hnojit, ve snaze dosáhnout růstu.
Rodič přetěžuje sebe i dítě ve snaze zvládnout co nejvíc terapií najednou a dítě napravit.
Smutek a lítost jako reakce na bezmoc
Zahradník si připadá neschopný a obviňuje se ze selhání.
Rodič propadá zoufalství, protože nevidí výsledky své práce. Postupně se zvyšuje fyzické i psychické vyčerpání.
Rezignace, nebo přijetí situace
Zahradník může začít zanedbávat sebe i zahradu tím že si vytvoří závislost (alkohol, přejídání, workholismus atd.), jako reakci na dlouhodobou frustraci a bezmoc.
Anebo si může pořídit knihu o pěstování bonsajů a zahradní lehátko a rozhodnout se vidět krásu svého stromku a zahrady, i když u sousedů přes plot vidí sekvoje.
Rodiče potřebují informace a podporu, aby věděl, jak dítě může podpořit, například díky sociální terénní službě Raná péče, která je bezplatně poskytována v ČR rodinám dětí do 7mi let. Rodič potřebuje nabrat síly. Dovolit si průběžně odpočívat, přestože náročná situace ještě není „vyřešená“. Přijmout svoje pocity a svoje nedokonalosti, aby dokázal bezpodmínečně přijmout svoje dítě. A vědomě se zaměřovat každý den na vděčnost a rozhodnout se nepřehlížet malé pokroky.
Opakující se cyklus
Jako máma kluka s Vývojovou dysfázií jsem zjistila, že to není jednorázový proces, ale procházím jednotlivými fázemi čas od času znovu a znovu. Spolehlivým spouštěčem je moje únava, kdy to vidím víc černě, něž jindy. Nebo reakce příbuzných, kteří mohou být v úplně jiné fázi procesu než já. Ale také návštěvy odborníků a životní předěly, jako jsou narozeniny, nebo začátek školního roku, které mi znovu připomenou, že má syn něco jinak než jeho vrstevníci.
Každý den si znovu vybírám, jestli budu nešťastná, že moje dítě neumí mluvit, nebo jestli se rozhodnu radovat, že si můžeme spolu hrát a oba se učit něco nového.
Ale pokud jsem vyčerpaná, nemám sílu si vybrat vědomě optimistický přístup.
Abych na to měla dostatek energie, pomáhá mi:
- Pravidelný čas bez dětí, kdy si mohu odpočinout, mít vlastní koníček.
- Dostatek spánku a péče o sebe – pokud ji nemám, nemůžu plánovat další aktivity navíc.
- Psychologická podpora odborníků, nebo přátel.
- Díky psaní deníku si mohu pojmenovat své emoce a nezapomínat na to, co se daří. (Pokud si deník nepíšete, podobně pozitivně může sloužit i vaše rodinné fotoalbum, nebo fotky v chytrém telefonu.)
Podrobně o prevenci syndromu vyhoření pečujících rodičů a osobní zkušenosti se sdílím v podcastu nakladatelství PASPATA tady.
Je dobré mít podporující skupinu dalších rodičů. Přidejte se k FB skupině Vlastním tempem: inspirace pro rodiče dětí s obtížemi ve vývoji.