Rodiče dětí se často diví, že jejich dítě nespolupracuje, i když se snaží úkol rozdělit na menší části. Jenže ten úkol může být stále ještě neúměrně obtížný v porovnání s aktuálními schopnostmi dítěte.
Tím, že dítě odmítá spolupracovat a nesoustředí se, dává signál, že úkol je moc těžký, nebo nácvik trvá příliš dlouho. A to i v případě, že tu činnost s rodičem dělá jen pár minut. I v případě, že jeho vrstevníci už daný úkol zvládají sami, dítě na to nemusí být dostatečně zralé a připravené. Kdyby bylo, tak by to šlo s mnohem menším úsilím dítěte i rodiče. Já jsem našla vysvětlení v knize pro logopedy od paní Kutálkové s názvem: Opožděný vývoj řeči, Dysfázie. Na závěr píše, že:
„Podpora dítěte a rozvoj jednotlivých oblastí je dlouhodobá a probíhá ve SPIRÁLE. Stanovíme si jednotlivé položky nácviku a seřadit si je podle naléhavosti. Podle věku cvičíme pravidelně 2-3 položky, dokud se jejich kvalita mění. Jakmile vývoj začne stagnovat, nebo dítě již druh činnosti nudí, opustíme ji a začneme procvičovat každodenně jinou. Během pár týdnů se vracíme znovu k prvnímu úkolu, obměníme pomůcky, zkontrolujeme současnou úroveň a pokračujeme v nácviku. Většinou nacvičené mechanismy nejen zůstanou zachovány, ale vývojem a odstupem času se mírně posunuly v kvalitě, takže jsme zase o stupeň výš.“
To mi přijde jako AHA objev, protože to neznamená, že s mým pětiletým synem musíme každý den dělat 10 úkolů, ale 2-3 cvičení se do toho dne zakomponovat dají a nemusím mít špatný pocit, když nenacvičujeme úplně všechno najednou. Protože vidím, že můj syn si dokáže vybrat svůj způsob hry a soustředit se na něj. Teď zrovna sám staví kostky domina do řad, aby potom mohly spadnout všechny najednou. Skvělé na nácvik jemné motoriky. A kdybych to po něm chtěla já, třeba před půl rokem, tak bychom z toho byli jen oba nešťastní.
Protože ve stresu a přetížení proces učení neprobíhá efektivně. To vyžaduje od rodiče odvahu vyrovnat se s vlastními očekáváními, obavami a emocemi. A také porozumění propojení a posloupnosti jednotlivých oblastí senzomotorických oblastí. Protože je jasné, že nemůžete chtít po dítěti, aby se naučilo chodit, když ještě neumí ani samo sedět. A stejně tak dítě není připraveno dobře artikulovat řeč, pokud má obtíže v hrubé a jemné motorice.
A to je podle mě nejdůležitější úkol rodičů. Ani dítě nezanedbat, ani nepřetížit. Prostě objevit s dítětem jeho vlastní tempo vývoje. Dát dítěti prostor, ve kterém se cítí bezpečně a přijímáno takové, jaké je. A může růst a objevovat své talenty, silné stránky a rozvíjet i dovednosti, které jsou pro něj obtížné, vlastním tempem.
Máte další otázky? Zeptejte se v FB skupině Vlastním tempem: inspirace pro rodiče dětí s obtížemi ve vývoji.